Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVZHŮRU NA STŘECHU!
Autor
fungus2
Místnost se v chatě zaplnila černým kouřem, přičemž se ozvalo kašlání, které doprovázelo velké množství nadávek. A za okamžik se prudce otevřely dveře a z chaty vyběhla dvojice postav.
„To je strašný! Ten komín potřebuje vyčistit! Už jsem to říkala minule!“ rozkřikla se Dana.
„Zatraceně, proč si sem tak blbě postavila to lehátko!“ vyhrkl Martin, který ležel rozplácle na rozloženém lehátku.
„To se ti zase něco povedlo! S tím komínem musíš něco udělat!“
„Neboj, já ho vyčistím. Někde ve sklepě je kominický náčiní po dědovi.“
„Ty hodláš lízt na střechu a ten komín čistit?“ zeptala se užasle Dana.
„A kde asi teď mám shánět kominíka? Ostatně, děda mi častokrát ukazoval, jak se má komín čistit.
„A ty to umíš?“
„Dalo by se říci, že ano.“
„Jééé… toto zase dopadne!“
„Dopadne to dobře, neboj!“ pronesl rozhodně Martin a rychlým krokem došel ke schodům do sklepa. Z něho se za několik minut ozvala velká rána, po které ke sklepu přiběhla Dana.
„Proboha, co se to stalo!?“ vyhrkla tázavě, přičemž se jí naskytl pohled na větší hromadu briket, v níž se nacházel Martin.
„Zatracený brikety! Proč jsme jich kupovali tolik, když stejně s nima skoro vůbec netopíme?“ ozval se naštvaně Martin. Ten za chvíli ze sklepa vylezl s bednou, kterou táhl po schodech.
„Už opravdu vypadáš jako kominík,“ mínila Dana.
„Jako kominík teprve budu vypadat. V týhle bedně je vopravdickej kominickej voblek, co používal děda. A je zachovalej!“ řekl a otevřel bednu.
„To si ho fakt hodláš na sebe oblíknout?“
„Samozřejmě, že ano. Chci vypadat stylově!“ odpověděl jí a zanedlouho si kominický oděv na sebe oblékl.
„No nazdar. Vždyť ti je malej! Tvůj děda byl hubenej, že“ řekla mu Dana.
„Vypadám v něm trochu divně, ale hlavně, že splní svůj účel. Vzhůru tedy na střechu!“
„Tak přistavíme žebřík!“
„Já žebřík nepotřebuju. Vlezu na střechu půdním vokýnkem,“ pronesl Martin a namířil si to ke dveřím chaty.
„Tím se ale neprotáhneš!“ ozvala se Dana.
„Ale protáhnu, neboj!“ řekl a vstoupil do chaty.
Zanedlouho Dana uviděla, jak se otevřelo půdní okénko a Martin se jím začal soukat hlavou napřed. Brzo však nastalo to, co předpokládala.
„Jako bych ti to neříkala, že,“ pronesla.
„Já se určitě protáhnu, neboj!“ vyhrkl na ní Martin, jenž záhy zbrunátněl v obličeji a začal se tvářit naštvaně.
„To byl teda blbej nápad chtít se tím vokýnkem dostat na střechu!“ mínila.
„Teď už to vím taky. A nemusíš to pořád komentovat!“
„Tak se vrať zpátky na půdu.“
„A vo co se asi snažím!“
„Ježišmarja, ty si tam uváznul!“
„Já se dostanu zpátky, neboj!“
Dana se však rychle rozeběhla do chaty a za okamžik lezla na půdu, přičemž slyšela spoustu sprostých nadávek. A záhy začala Martina tahat z okénka.
„Aúú, jak mě to taháš? Vždyť budu sedřenej!“ vyhrkl Martin.
„A jak tě mám asi jinak tahat? A přestaň prdět!“ řekla mu ostře a poté se ozval výkřik Martina, po kterém se on vymanil z otvoru okénka. Přitom však oba dva ztratili na podlaze půdy rovnováhu a dopadli na postel, která se okamžitě rozložila, načež následovala velká rána.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI